Můj příběh

K ulcerózní kolitidě jsem nejdřív přistupovala jako jednorázové nemoci. Lékaři mi sice říkali, že nemoc je léčitelná, ale nevyléčitelná. Nevěřila jsem. Myslela jsem, že mi budou stačit jen léky a zánět se nebude opakovat. Současně jsem si myslela, že léky budu brát jen pár týdnů a pak je zase nebudu potřebovat.

Jenže jsem se hodně mýlila. Původní diagnóza proktitida (zánět v oblasti konečníku) se postupně měnila v kolitidu až pankolitidu (nejtěžší formu ulcerózní kolitidy se 100 % postižením střeva).

Ve chvílích, kdy jsem po ataku levostranné kolitidy vysadila konečně kortikoidy (ach ty jejich nežádoucí účinky :-( ), jsem si začala znovu pískat. Jenže...

Můj tehdejší přítel zahynul po nehodě na motorce a do toho mě čekal poslední (krušný) rok na VŠ a státnice. Moje rádoby zdraví šlo do kopru.

V průběhu roku se mi zánět rozšířil po celé délce tlustého střeva. Poznala jsem nový pojem - pankolitida. Běhala jsem 30krát denně na záchod a přibližně 10krát v noci. Možná i víckrát.

Inkontinence stolice si spolu s anémií, podvýživou a hrozbou vývodu u mě podávaly denně ruce. "Třicet kilo" i s postelí a nateklý měsíčkovitý obličej. Obrovská únava a anémie. Ale hlavně ty krvavé a urputné průjmy...

Přesto jsem dokončila studium na VŠCHT a vydala se vstříc dalšímu životu. 

Až tehdy jsem pochopila, že konečně musím něco změnit.

Ve své hlavě i stravě. 

Začala jsem makat na svojí psychice a kromě klasických léků zařadila i alternativní postupy. V roce 2007 jsem potkala svého muže a mimo jiné i díky jeho podpoře jsem se dostala do remise a začala pomýšlet na mateřství a rodinu. Přes další peripetie (další menší záněty a taky zamlklá a mimoděložní těhotenství) jsem v letech 2014 a 2017 přivedla na svět dvě zdravé děti. 

Nemožné se stalo skutečností

Dokázala jsem téměř nemožné. Přes klasickou léčbu (včetně té biologické), psychosomatický přístup a alternativní podporu jsem se dostala do remise a začala o svém příběhu mluvit. Od roku 2018 jsem úplně bez léků, po víc než 15 letech poměrně intenzivní léčby. Nikomu ale neradím vysazovat samovolně léky, ale vždy spolupracovat s lékaři a sama nevím, jestli je to takhle navždy.

To, že jsem bez léků, velmi ovlivnila moje víc než deset let trvající práce na psychice, akupunktura, homeopatie a také postupně nalezená víra v Boha a jeho možnosti uzdravení.

... chci vás proto povzbudit a inspirovat, že nemoc není selhání, ale cesta.
A ta cesta může být dokonce i fajn.